Debbie

Každé lidské dítě se musí učit poznávat vesmír znova. Každé štěně nese v sobě celý vesmír. Lidé zvěčňují svou moudrost - ukládají ji v muzeích, v knihovnách, odborníci se jí učí. Psí moudrost je v jejich krvi a kostech.

Psí řeč






Psí řeč


jak se doruzumět







S málokterým jiným zvířetem na Zemi si člověk rozumí i beze slov.

Mezi
člověkem a jeho psem existuje zvláštní způsob komunikace. Stejně jako
pes dokáže vycítit náladu i nejbližší záměry pána, i majitel dobře
pozná, co právě pes cítí, k čemu se chystá nebo je-li v dobré fyzické i
psychické kondici.
K mimoslovní komunikaci s člověkem (i se zvířaty)
používá pes celou řadu prostředků. Mnohé jsou typické jen pro
konkrétního psa, jiné jsou společné pro plemeno a většina pro všechny
psy. Má to jednu neopakovatelnou výhodu: v zásadě člověk rozumí každému
psovi na světě bez ohledu na "mateřštinu" obou.

Řeč těla
Existuje
celá věda o neverbální a mimovolné komunikaci. Nejen manažeři se za
drahé peníze učí, jak poznat např. nervózního či nekorektního
obchodního partnera, rozpoznávat signály, které protějšek nechtěně
vysílá a na jejich základě dopředu předjímat závažná rozhodnutí. V
podstatě totéž platí i ve vztahu člověk a pes, jen signály jsou trochu
jiné.
Šťouchnutí čenichem nebo pánví vyjadřuje přátelství. Psi tyto doteky využívají během vítacího rituálu. Olizování
od dospělého psa znamená uklidňování, u štěňat ve vrhu navzájem je
vyjádřením vzájemné náklonnosti, štěňata usilovně olizující pysky
dospělého psa mají atavistickou touhu donutit člena smečky k vyvrhnutí
natrávené potravy - jak to doposud funguje ve vlčích společenstvích.
Někteří psi si zvykli používat olíznutí lidské tváře jako relativně
bezpečné a přitom účinné gesto, které funguje především ve vztahu s
dětmi - odradí každé dítě od pozornosti, kterou psovi věnuje a která mu
je nepříjemná.
Známé vrtění ocasem může způsobit nebezpečné nedorozumění, i když v překladu znamená "těším se, mám radost": a to když pes zároveň cení zuby.
Vrtění ocasem v tomto případě neznamená přátelské gesto, ale těšení se
na útok. Cenění zubů k dásním je poslední výstrahou před útokem. Může
být doprovázeno zježením srsti na hřbetě, které samo o sobě
znamená strach i přípravu na boj: i my lidé známe "hrůzou zježené
vlasy", a psi si tak mimovolně dodávají nějaký centimetr navíc, aby
vypadali ve svých i protivníkových očích mohutnější.
Pozor na objímání majitele s pro psa cizím člověkem: pes je může pochopit jako projev nadřazenosti a nepřátelství vůči pánovi. Také úsměv, při kterém jsou vidět zuby, může pes vnímat jako výstrahu před bojem. Sahání na hlavu
bere pes jako výraz nadřazenosti, takže je třeba vysvětlovat dětem, aby
nehladily neznámé psy bez dozoru. Dalším možným rizikem může být boj o potravu - dítě sahá cizímu psovi do misky nebo zvedne rohlík, který upustilo na zem a který pes chápe už jako svou kořist.

Řeč očí

Podle toho, jak se pes dívá člověku do očí, pozná každý chovatel, že pes něco vyžaduje:
pamlsek, pohlazení nebo třeba vycházku. Konkrétněji pak pes přání
"popíše" štěknutím, pohledem k misce nebo přecházením. Pes, který se
naopak do očí nedívá, se bojí: čeká ho pokárání nebo povinnost, kterou nemá rád (např. koupání, česání, užití léku).
Řeč očí je však dvousečná zbraň a tak přímý pohled cizího člověka může některý pes vnímat jako hrozbu.

Hlasové projevy

Kromě
štěkání jako typického hlasového projevu disponují psi celou řadou
dalších dorozumívacích zvuků. Každý chovatel zná hlasové projevy svých
psů v celé škále od ňafání a kňučení až po vrčení a štěkání, a dokáže
přesně specifikovat jejich význam.
Vrčením na členy
domácnosti snaží štěňata upevnit své postavení ve smečce. Musíme však
rozlišovat kousání a vrčení při hře, které je v přijatelné míře zcela v
pořádku a při kterém není třeba štěně napomínat, a vrčení, které
znamená reálnou hrozbu.
Štěkot nelze rozlišovat jen
na základě toho, jestli jej pes vydává při hře nebo při upevňování
pozice ve smečce. I nechovatel pozná, že jednotlivé akustické
vlastnosti štěkání se mění v závislosti na chování psů. Hlasité atonální štěkání doprovází okamžiky, kdy se pes brání nebo naopak vyhrožuje útokem, dále situace sociální nejistoty a fyzické bolesti. Harmoničtější štěkání
je spojeno s kladnými interakcemi, například s hrou či podřízeným
chováním. Takové zvuky nejsou vlastní divoce žijícím psovitým šelmám,
takže někteří vědci usuzují, že štěkání vzniklo kvůli dorozumění s lidmi.
Existují také výzkumy, kdy lidé, kteří doposud neměli příliš zážitků se
psy, měli jen na základě poslechu různých typů štěkání určit, k jakým
situacím se štěkot vztahuje - zda k očekávání žrádla, ke hře s jinými
psy nebo z osamění. Naprostá většina pokusných osob přiřadila ukázky
štěkání správně k příslušným situacím, a to i když šlo o lidi, kteří
psa nikdy neměli. Z toho se usuzuje, že psí štěkot je každému člověku srozumitelný.

Řeč pachu

Pachové
značky nejsou ve vzájemné komunikaci mezi člověkem a psem právě
rozhodujícím nástrojem porozumění, přičemž na vině je jednoznačně
člověk se svým nedokonale vyvinutým čichem. Pes však člověku pomáhá
pomocí pachových značek vyznačit jejich společné teritorium, přinejmenším vůči jiným psům.
Člověk, který se cítí ohrožen, vydává charakteristický pach strachu. Pokud se jedná o situaci, že se majitel bojí vnějších podnětů (např. bouřky),
stresuje svým strachem i svého psa. Pokud se člověk bojí cizího psa,
dává mu to najevo kromě výše popsaných způsobů komunikace (pohyby, křikem, upřeným pohledem)
také pachem. Je přirozeností divoce žijících šelem, že kořist, která
svůj strach dává najevo ať útokem nebo zmíněným pachem, je hodna
pronásledování. Pes, ať chceme nebo nechceme, šelmou stále je.

Nedorozumění rovná se konflikt

Nejen v psím světě platí, že pokud dojde k nepochopení, může vzniknout konflikt. A o konfliktech se psy
vědí své celé generace cyklistů, běžců a běžkařů, motocyklistů nebo
třeba pošťáků. Pokud o psovi předem víme, máme ještě čas zareagovat,
nebo se o to alespoň pokusit. Nehodláme zde propagovat obranu silou (např. pomocí různých obušků nebo sprejů), protože budeme předpokládat, že nejsme na psa, který nás ohrožuje, nijak předem připraveni.
Když
máme podezření, že nás chce pes napadnout, začneme pomalu couvat,
nedíváme se mu přímo do očí a klidně na něj mluvíme. Pokud i přesto pes
zaútočí, otočíme se k němu zády, přikrčíme se s rukama v klíně a
napneme záda. V této pozici nám pes nemůže tolik ublížit, jako
kdybychom k němu zůstali otočeni čelem, a pokud máme v tuto chvíli u
sebe vlastního psa, můžeme jej v této pozici skrýt v náručí. Svého psa
můžeme také vysadit do koruny nejbližšího stromu nebo ho "přehodit"
přes plot, pokud nějaký v blízkosti je.
Pokud se perou psi mezi
sebou, odtrháváme je od sebe chycením za ocasy. Vyhneme se tak
zbytečným poraněním, která mohou zvířata v zápalu boje způsobit i
vlastnímu pánovi.








(více)
29.07.2008 | 0 komentářů | stálý odkaz


© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se